Jaká zajímavá setkání se mohou odehrát na výstavě a k jakým úvahám mohou vést píše Jan Husák.
Minulý týden jsem se víceméně náhodou dostal na výstavu o antifašistickém odporu mezi sudetskými Němci. Výstava velmi zajímavá a velmi potřebná, neboť o tom, že přibližně 120 000 ze tří milionů sudetských Němců se postavilo proti silným tlakům z Německa a i mezi svými proněmeckými krajany, se bohužel prakticky nemluví. O tom, že tito lidé to neměli lehké ani za války ani po ní se nemluví už vůbec. Po německé okupaci byli prvními, kteří byli zavírání a po válce ačkoliv mohli zůstat v Československu, byli až do 60. let občany „druhé kategorie“ a řada z nich raději opustila rodnou vlast sama, ač velmi nerada. Někteří se stali opravdu zapomenutými hrdiny, jak se snaží připomenout i název výstavy v Ústí nad Labem.
Výstava byla pro mě o to zajímavější, že jsem strávil přes hodinu hovorem s dalším návštěvníkem, tentokráte starším pánem, pamětníkem celé znázorněné historie. Bavili jsme se ale o mnohem více věcech, než jen sudetských Němcích a o poválečné době. Nedalo mi to a zeptal jsem se i na jeho postoj k Evropské Unii a společné Evropě. Odpovědí jsem v tu chvíli čekal hodně, od negativních po pozitivní. Návštěvník mě ale poněkud mile doběhl – obzvláště v daném prostředí. „Evropa a Evropská unie, to jsou úžasné věci, přesto jsem ale v referendu hlasoval proti vstupu ČR do EU.“ „Jakto?“ odvětil jsem s napětím a v duchu čekal odezvu typu že integrovaná Evropa přináší řadu možností, ale že ohrožuje náš stát nebo něco podobného, na čem se láme současná politická diskuze. Nestalo se.
„Integrovaná Evropa je úžasná věc a být její součástí je více než žádoucí. Musíme být ale součástí v tom pravém slova smyslu, nejen, že budeme členy EU, ale budeme zároveň Evropany. Já jsem hlasoval proti, protože jsem viděl, že zatím nemáme vyřešeny věci u nás doma a nechtěl jsem, abychom se takto prezentovali v Evropě. Nejdříve jsme si měli udělat pořádek u nás. Teprve potom, totiž můžeme být těmi pravými Čechy – Evropany.“
Tomu říkám zdravý vlastenecký postoj. Přesto jsem se pokusil na věc podívat trochu realističtěji a ptám se, zda nám EU, členství a celý proces přistupování nepřinesl hodně zlepšení a vyřešení i některých společenských otázek, které by se bez jistého tlaku EU řešily mnohem déle, nebo možná vůbec. Vzpomeňme např. na hodnotící zprávy Evropské komise, které nás tlačily k reformám zejména soudnictví a správy věcí vveřejných. „Jistě, ale otázka je, zda jsme se takto chtěli Evropě prezentovat“.
Až cestou ve vlaku domů mě napadlo, že možná právě tady leží zakopaný pes našeho postoje k Evropě. Vidíme hlavně ekonomické přínosy, možnosti, svobody, ale všechny tyto „výdobytky EU“ zároveň nastavují zrcadlo naší společnosti a to se nám všem nemusí líbit. Uvědomil jsem si jakou roli v tomto může přinést právě české předsednictví v EU a jaká orhomná celospolečenská zodpovědnost z tohoto pohledu leží na lidech, kteří ho realizují. Nepodaří-li se společnosti ukázat férovou stránku našeho počínání v evropských záležitostech, většina občanů si předsednictví příliš nevšimne. Stane-li se opak, může to mít ohromně pozitivní vliv na českou společnost. Takový k jakému bychom bez EU dospěli, jak jsme se shodli i s pánem, za hodně dlouho dobu, zda-li vůbec. Otázkou je, zda předsednictví neuteče kolem aniž by mělo právě tento žádaný dopad na společnost. Apelujme proto na naše politiky a úředníky, stejně jako na média, aby se neopomíjel společenský aspekt předsednictví.
Jan Husák, Komentář byl napsán pro portál evropamladymaocima.cz